Evu Kirchnerovou
Eva Kirchnerová je jedna z našich hlavních divadelnic schopná zahrát různou stupnici žen od hysterky paní Poštolkové, až po noblesní, ikdyž trošku zkaženou Tornádo Lou, těchto pět otázek jsme si nachystali právě pro ni:
Kdy jsi v sobě poprvé objevila herecký talent a používáš ho i mimo divadlo ?
Divadlo hrála snad celá naše rodina, takže to, že jsem se do toho dala i já, nebylo zase až tak překvapující. Spíš než herecký talent bych to označila tak, že jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je stát na prknech před hromadou lidí a snažit se je něčím zaujmout. Jako malá holka jsem poprvé hrála ve školce, kde nás vedla výborná paní režisérka Růžičková. Hrála jsem dvě role ve Sněhurce a sedmi trpaslících. Jednou byla lesní víla a druhá pavouček a strašně jsem se styděla. Byla jsem tak nervózní, až jsem si spletla, v jakém kostýmu mám zrovna hrát a převlékla se špatně. Naštěstí vše dobře dopadloJ. Teď mě pomalu stud opouští a dostavuje se tréma a obavy, jak to všechno klapne, zda se divadlo bude divákům líbit a jestli to všichni zvládnou tak, jak chtějí. Jinak jestli používám herectví i mimo divadlo? Kdybych řekla že ne, tak bych asi lhala. Vždyť život sám o sobě je jedním velkým divadlem, tak proč si z něho neudělat trochu komedii:).
S kterým kolegou či kolegyní z divadla se ti hraje na jevišti nejlépe a proč?
Myslím, že v našem kolektivu máme hodně nadějné mladé lidi, se kterými se mi hraje výborně. Ale nejlépe to jde vždy s tím, koho znáte hodně dlouho a hodně dobře, to se potom hraje jedna báseň. A mezi tyto lidi patří Jirka Pytela a Pavel Klimeš. S Jirkou proto, že je výborný komik a improvizátor a jednoduše si sedíme. Například v Procházce životem jsme hráli manželský pár a myslím, že jsme byli docela sehraná dvojka. Bude to asi tím, že se před sebou nestydíme a to je to hlavní. No a Pavel samozřejmě bez komentáře.
Na divadle se stává, že někdy dojde i k úrazu, tobě se prý stalo něco podobného, copak to asi bylo??
Tak to je má oblíbená historka. Stalo se to, když jsme hráli pro základní školy naši druhou hru, pohádku Byl jednou jeden drak. Hrála jsem panímámu hloupého Honzy, který pořád leží na peci. Jako kulisu pece jsme měli obrovské a těžké bedny. V jedné scéně jsem energicky míchala těsto na buchty a neustále pochodovala okolo pece. Jenže pec ty otřesy neustála a spadla mi přímo na nohu. Byla to příšerná bolest, ale co se dalo dělat, než hrát dál. Bolestí mi úplně vyhrkly slzy a dokonce jsem zapomněla i text. A jelikož jsem měla na hlavě šátek, neslyšela jsem ani nápovědu, prostě jsem měla úplnou tmu. Začala jsem improvizovat, až jsem se do toho zamotala ještě víc. Naštěstí přiběhl Pavel jako čert a znovu mě nakopl. Děti se ale smály, takže jsme to zvládli dobře. Jakmile jsem scénu dohrála, dokulhala jsem do šatny, kde už mi noha natekla do gigantických rozměrů. Seděla jsem a sténala bolestí. Najednou se otevřely dveře a vešel jeden učitel, aby nás pochválil a toho, že to tam vůbec nemělo být, si vůbec nevšiml. Pak jsem jela do nemocnice, kde mi nohu ovázali a na druhý den jsem představení doslova odkulhala:).
Ohlasy na tvé herecké výkony jsou vždy pozitivní, hraješ živelně a energicky, čím to je?
Tak to mě velice těší:). Jestli hraji živelně a energicky, nad tím vůbec nepřemýšlím, užívám si každou roli, co dostanu a snažím se, abych nesplynula s davem. Zatím jsem měla štěstí na role, kdy jsem hrála živelné a energické ženy, tak možná proto a nebo taky tím, že taková jsem i v normálním životě.
Jakou roli by jsi za nic na světě hrát nechtěla?
To je těžká otázka, protože jsme soubor o dvaceti členech, takže za každou roli, co dostanu, jsem vděčná. Kdybych si ale měla vybrat, nikdy v životě bych nechtěla hrát samu sebe.
Všechny milovníky smíchu, divadla a života zdraví Eva:)
