Z historie
HISTORIE OCHOTNICKÝCH DIVADEL V BUČOVICÍCH
Tradice ochotnického divadla v Bučovicích sahá už do roku 1870. Je to tedy tradice vskutku úctyhodná a je to tradice přes různé přetržky stále živá. Není proto bohatá jen délkou svého trvání, ale také tím, co městu dala. O síle bučovického ochotnického divadla v Bučovicích svědčí, že tu zájmu v dobách největšího rozkvětu ochotnického hnutí působilo až pět souborů. Jádrem ochotnického hnutí v Bučovicích však byly tři soubory, které v Bučovicích postupně vznikly mezi lety 1870 až 1926 a několik desetiletí - až do násilného sloučení v roce 1950 - působily vedle sebe. Byl to Spolek divadelních ochotníků, dramatický odbor Spolku katolických tovaryšů a dramatický odbor Sokola.
Z tohoto podhoubí vzešla řada hereckých osobností, z nichž některé jsou známé v celé republice – kromě nejznámějšího z nich Miroslava Doležala (1919–2010, Národní divadlo Brno, Národní divadlo Praha) jmenujme alespoň Antonína Tihelku (1884–1961 Ostrava, Bratislava), Miladu Kuncovou (1931–1998, Slovácké divadlo), Jarmilu Lázničkovou (Mahenovo divadlo Brno , 1910–2003), Josef Žáček (1929-Český Těšín) a Janu Bézovou (1941 – Olomouc).
Vzniku ochotnického divadla v Bučovicích předcházela představení kočovných divadelních společností, z nichž nejvíce na bučovickou veřejnost zapůsobila známá společnost Anny Štanderové, která v Bučovicích pobývala v létě a na podzim 1868 a v červenci 1869, kdy vystupovala v zahradních prostorách hostince Jana Černého (dům č.p. 133, někdejší Večerka) v dnešní Legionářské ulici. S touto společností v Bučovicích vystupoval také František Krumlovský, přední divadelní osobnost té doby. V repertoáru společnosti převažovaly hry vlastenecké. Pod vlivem těchto představení zorganizoval v roce 1870 v Bučovicích agilní zámecký podúředník Rudolf Kellner, klíčová osobnost bučovického spolkového života 3. čtvrtiny 19. století, první ochotnické představení. Jeho zásluhou se sešlo 15 zapálených milovníků divadla z Bučovic, kteří u mlynáře Škorpila v Snovídkách zakoupili papírové dekorace a v neděli 7. srpna 1870 sehráli na střelnici v Hájku první představení. Byly to komedie Útěk do Afriky a Osudný den Fidlovačky aneb Strašidlo v ševcovské dílně. Další představení se pak konala uvnitř v místnostech střelnice. Protože ochotníci hodlali pokračovat v činnosti i v zimě, začali jako divadelní sál využívat budovy bývalé přádelny v nádvoří domu Joshua Kohna v Slavkovské ulici, který v témže roce získala Občanská záložna. Divadelní představení bučovických ochotníků, kteří působili pod hlavičkou spolku Oul, se zde provozovala již od listopadu 1870. V roce 1877 si bučovičtí ochotníci ustavili vlastní Sdružení divadelních ochotníků. Po požáru divadla na Ringstrasse ve Vídni v roce 1881 musel být ochotníky užívaný sál vzhledem k novým požárním předpisům přestavěn. To si vynutilo tříletou přestávku v činnosti souboru, ale potom již bučovičtí ochotníci měli k dispozici skutečný divadelním sál.
Činnost ochotníků byla spojena s finančními náklady. Neocenitelná byla pomoc bučovické Občanské záložny, ale i tak vznikl ochotníkům vůči Občanské záložně značný dluh za úvěr na nákup divadelního fundusu. Spolek měl dluhy i vůči svým členům, proto se jeho zakladatel Rudolf Kellner vzdal všech pohledávek, které ke spolku měl. Učinili tak i někteří další ochotníci. Pohledávka Občanské záložny byla vyřešena tak, že se spolkové vybavení stalo majetkem záložny, která je ochotníkům zapůjčovala.
Od roku 1884 působil Spolek divadelních ochotníků v obnoveném sále Občanské záložny. Uváděl tehdy ročně kolem deseti her – zábavnějších i náročnějších. V repertoáru ovšem převažovaly komedie, některé z nich přeložené a upravené pro českého diváka, a také v lidovém prostředí oblíbené sentimentální kusy. V předvečer Dušiček se často hrávala Raupachova hra Mlynář a jeho dítě. V roce 1873 předváděly hru Král liliputánský školní děti. Hrál se také soudobý český repertoár - Maryša bratří Mrštíků, Štechova Maloměstská tradice, Stroupežnického Černé duše. Často se hrály komedie Šamberkovy (Palackého třída, Jedenácté přikázání) a hry Tylovy – v roce 1898 Lesní panna a Paličova dcera. Objevovala se i světová klasika jako jsou např. Schillerovy Úklady a láska.
V roce 1895 si spolek připomenul 25 let své činnosti, slavnostní projev k tomuto výročí pronesl Antonín Semerád a byla také založena spolková Pamětní kniha. V roce 1899 měl spolek 45 členů a byl členem Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských. Ředitelem spolku byl v té době po řadu let talentovaný Jan Svoboda (1870 – 1958), zároveň dlouholetý herec a režisér. V roce 1908 se bučovičtí ochotníci zúčastnili Tylových oslav
a ochotnického sjezdu v Plzni. Členové spolku vystupovali i za války, kdy si připomenuli 45 let existence svého sdružení.
V roce 1890 vznikl v Bučovicích další ochotnický soubor. Spolek katolických tovaryšů už krátce po svém vzniku ustavil divadelní odbor a podobně jako Spolek divadelních ochotníků díky pochopení vedení Občanské záložny začal s nácvikem divadelních her. Prvním představením byla Labichova fraška Jak se chytají vrány, dále sehrál Nestroyovu aktovku Sem-tam, také Raupachova Mlynáře a jeho dítě a první rok souboru uzavřela s ohromným úspěchem fraška T. Flamma Krejčí, švec a rukavičkář aneb srdce a rozum provedená po vánočních svátcích. Svým repertoárem se katoličtí tovaryši od divadelních ochotníků příliš nelišili, objevovaly se v něm stejné tituly jako v repertoáru ochotnického spolku v minulých letech, hlavním rozdílem asi byl větší počet her s náboženskými náměty, často hraných v návaznosti na období církevního roku. Ve vánočním období to byly různé hry o narození Ježíše Krista. Na Tři krále 1896 to byla vánoční veršovaná zpěvohra Dr. M. Kováře s hudbou Jana Zelinky Narození Páně, v roce 1897 stejnojmenná hra Kašpara Louly, na vánoce 1906 vánoční hra se zpěvy Bůh láska v jesličkách. V dubnu 1897 byla provedena hra se zpěvy Cesty Boží jsou nevyzpytatelny aneb Pasačka z Lurdů, v květnu 1898 hra U kapličky aneb Zjevná pomoc Marie Panny od Dr. J. Buriana, v roce 1905 byla provedena výpravná hra Otto Fastera Ben Hur podle známého románu amerického generála Wallaceho z roku 1880 odehrávajícího se v době života Ježíše Krista. I katoličtí tovaryši hrávali dost často den před svátkem Dušiček Raupachova Mlynáře a jeho dítě aneb v Předvečer dušičkový.
Za první republiky pokračovali ochotníci ve své činnosti v budově záložny. V roce 1920 oslavil Spolek divadelních ochotníků 50. výročí své existence provedením Štolbovy veselohry Maloměstští diplomaté a slavnostní projev pronesl stejně jako při oslavách v roce 1895 Antonín Semerád. V Hájku, kde kdysi ochotníci konali své první představení, byla stejně jako před padesáti lety sehrána fraška Den Fidlovačky aneb Strašidlo v ševcovské dílně.
V roce 1926 měl tehdejší předseda spolku Jan Res zájem získat pro Spolek divadelních ochotníků divadelní sál nově vybudované sokolovny. Získat jej se mu ale nepodařilo, protože Sokol si zřídil vlastní dramatický odbor.
Ve 30. letech hráli ochotníci převážně veselohry a operety ve snaze zaujmout diváky, protože ochotnickému divadlu začal konkurovat nastupující zvukový film. Hráli se takové tituly jako Přednosta stanice, veselohra se zpěvy Z českých mlýnů a dále např. hry typu Mé štěstí má zlaté vlasy a Odtroubeno. V repertoáru souboru podobně jako u katolických tovaryšů tedy převažoval spíše lehčí zábavný repertoár. To přetrvalo i v době protektorátu.
Po vzniku republiky působilo v Bučovicích také Akademické sdružení. Pod záštitou ředitele gymnázia Karla Suchana provedli jeho členové celou řadu divadelních představení. Patřily k nim např. operety Polská krev, Loutka, Mamzelle Nitouche nebo Langrovo Obrácení Ferdyše Pištory. Mezi studenty vyrůstali představitelé nové ochotnické generace – např. František Polouček či Jaroslav Kratochvíl. Nějakou dobu působili v Bučovicích ve dvacátých letech minulého století ochotníci dělničtí a komunističtí.
Nejvýraznějším přínosem ochotnickému hnutí v Bučovicích po vzniku Československa byl vznik dramatického odboru Sokola. Počátky bučovických sokolských ochotníků spadají už do začátku dvacátých let, dramatický odbor Sokola však vznikl až v roce 1926, kdy byla otevřena nová sokolovna. Při jejím otevření byla provedena – převážně Sokoly – Blodkova opera V studni a Stroupežnického hra Zvíkovský rarášek. Ze všech bučovických souborů měli Sokolové nejnáročnější repertoár, i když ani oni se pochopitelně nevyhýbali hrám oddechovým. Na sokolské scéně se objevily např. hry Karla a Josefa Čapka Matka, Bílá nemoc, RUR, Loupežník, Ze života hmyzu, dále Její pastorkyňa Gabriely Preissové. V některých hrách, např. v Strakonickém Dudáku, Janu Husovi či Psohlavcích vystupovalo s komparsem na scéně 60 až 80 osob.
Na úspěších sokolského souboru se podíleli kvalitní režiséři MUDr. J. Patík, Josef Korčián, Marie Korčiánová, JUDr. Jiří Švarcberger. Scénu pro soubor navrhovali Ferdinand Červinka, Antonín Huječek a Ladislav Nebojsa. Mezi členy souboru vynikali Valburga Halasová, Lola Cechnerová, Truda Cenková, L. Horáková, L. Huječková, Josefa Neuvirthová, M. Musilová, Světla Střížová, Jindra Zukalová, Vítězslav Bílek, Vlastimil Galla, Antonín Hinšt, Ladislav Jašek, Erich Kazda, Stanislav Kříž, Jar. Navrátil, Jan Pančocha, O. Pančocha, K. Procházka, Ant. Růžička, bratři Jan a Gabriel Šťastný, J. Reif, Cyril Vykydal, Vincenc Vávra . Z tohoto souboru vzešel také člen Národního divadla Miroslav Doležal, který se na sokolskou scénu vracel i později jako student konzervatoře, člen Národního divadla v Brně a posléze člen Národního divadla v Praze. Sokol pořádal pro děti také loutková představení, okolní vesnice s nimi objížděl profesor bučovického gymnázia, klasický filolog, archivář a známý mykolog prof. František Neuwirth. Za okupace museli sokolští ochotníci ukončit svoji činnost 12. dubna 1941 mezi dvěma představeními hry Vzbouření v ústavu šlechtičen po celostátním zákazu Sokola. Za války zahynulo několik členů souboru – uveďme jen, že z rasových důvodů to byl Julius Reif a pro odbojovou činnost Vítězslav Bílek.
Katoličtí tovaryši působili za první republiky ve stejném duchu jako před světovou válkou. Často hráli – podle slov M. Doležala - hry výpravné. Na repertoáru byly i nadále vedle lehčích zábavných kusů také hry s náboženskými náměty. Kromě Spolku katolických tovaryšů se občas ochotnické činnosti věnoval také Orel, který měl loutkovou scénu, pro kterou dekorace zhotovil další profesor bučovického gymnázia ak. malíř František Srp.
Za okupace se kulturní činností zabývalo také Mladé národní souručenství. To ale vlastní divadelní soubor nemělo, jeho činnost byla organizátorská. Pod jeho hlavičkou v Bučovicích vystupovali studenti konzervatoře ( mezi nimi M. Doležal) pod vedením profesora Rudolfa Waltera.
Po válce obnovily ochotnické soubory svou činnost. Sokol o Vánocích 1945 symbolicky právě hrou Vzbouření v ústavu šlechtičen, která byla před přerušením činnosti jeho hrou poslední. Svoji radou i režií sokolským ochotníkům pomáhal Miroslav Doležal, tehdy už člen Národního divadla v Brně. Režíroval i Tylovu hru Jan Hus a podle vyjádření jednoho z členů souboru teprve pod jeho vedením sokolští ochotníci zjistili, co zkušená ruka dokáže
i z takových kopyt na scéně udělat. Do roku 1948 sokolský soubor sehrál několik her národní klasiky (vedle Jana Husa např. Ze života hmyzu, Lucernu, Psohlavce) a do soutěže dramatických souborů Sokola k XI. sletu v roce 1948 se přihlásil Mahenovou hrou Jánošík. Po převzetí moci komunisty činnost dramatického odboru bučovického Sokola skončila.
Spolek katolických tovaryšů po válce provedl zejména hru pro děti Broučci. Jeho činnost byla zastavena v prosinci 1948 . Bohužel se značná část jeho archivu nedochovala – snad jsou některé věci v rodinách bývalých členů.
Po válce pokračoval i Spolek divadelních ochotníků. 80 výročí v roce 1950 oslavil spolek provedením klasické hry prvního ředitele Národního divadla F.A. Šuberta Drama čtyř chudých stěn.
Po nástupu komunistického režimu došlo v roce 1950 k násilnému sloučení ochotnických souborů, které řadu ochotníků od další činnosti odradilo, a ochotníci pak od roku 1952 působili v tehdejším Domě osvěty ( bývalém Katolickém domě) pod Závodním klubem UP Bučovice, od roku 1964 Sdruženým závodním klubem. Tím získali ochotníci možnost využívat i sálu sokolovny. Součástí dramatického odboru byla také Mladá scéna, která soustřeďovala mladé a začínající ochotnické herce a měla vlastní repertoár zaměřený na mladého diváka ( Když hračky oživnou, Kráska a zvíře, Robinsonka). Součástí Závodního klubu byla i loutková scéna. V roce 1959 získali Bučovičtí ochotníci za předvedení Čapkovy Matky ocenění na krajské přehlídce a na okresní přehlídce za hru Nebezpečný věk – obojí v režii Ladislava Bézy, podobně jako v roce 1963 za hru Vláda žen v režii J Žáčka. V roce 1960 oslavili ochotníci 90 let činnosti mj. výstavou na zámku. Součástí oslav byla také dvě představení Lucerny a hra Kláry Hůlkové podle pohádky Františka Hrubína Sestry a růže v provedení mládežnického souboru. Začátkem 60. let soubor nastudoval např. také tehdy aktuální hru V. Blažka Příliš štědrý večer. V roce 1962 se ochotníci zúčastnili oslav 60. výročí gymnázia představeními M.D. Rettigová (režie L. Polouček) a Měsíc nad řekou ( režie M. Doležal). V Bučovicích ve 2. polovině 60. let pohostinsky působili jako režiséři bučovičtí rodáci Josef Žáček, člen divadla v Českém Těšíně, a Oldřich Svoboda ( syn Jana Svobody). Výročí republiky v roce 1968 oslavil ochotnický soubor provedením Strakonického dudáka v režii Jiřího Götze. V roce 1970 vzpomenuli ochotníci své 100. výročí, jehož součástí byla výstava a dvě představení Jiráskovy Filosofské historie.
Po celkem bohaté ochotnické činnosti v 50. letech ochotnické nadšení v 60. letech slábne. Jeho vyvrcholením jsou oslavy 100. výročí ochotnického divadla v Bučovicích v roce 1970. V 70. a 80. letech se pak v Bučovicích ochotnickému divadlu věnují pouze dětské a mládežnické soubory či příležitostné kolektivy, které navázaly na úspěšnou činnost Mladé scény při ZK ROH UP. Dětský divadelní soubor Osvětové besedy pod vedením Dr. Růžičkové se v roce 1979 úspěšně účastnil soutěže o Cyranův kord. Studenti gymnázia v roce 1987 pod vedením prof. Kuchtové nastudovali muzikál Pavla Dostála ze studentského prostředí Výtečníci. Jak se později ukázalo, byla to vzdálená předzvěst lepších časů bučovického ochotnického divadla, které nastaly ovšem až po téměř dvou desetiletích.
V roce 2007 se totiž skupina divadelních nadšenců rozhodla vyzkoušet svůj herecký talent na jevišti a režisérka představení G. Sehnalíková se rozhodla pro kus, ve kterém před 20 lety sama hrála. A podle prvního odehraného kusu si soubor dal i název. V roce 2008 Bučovičtí výtečníci nazkoušeli pohádku Byl jednou jeden drak. V roce 2009 následovala hra členů souboru Jiřího Pytely a Gábiny Sehnalíkové - Procházka životem aneb od kolébky po pohřební ústav a v roce 2010 Limonádový Joe. Souběžně s tím vznikl v Bučovicích v roce 2007 divadelní festival určený ochotnickým souborům. Tohoto festivalu, dnes pojmenovanému po Miroslavu Doležalovi, se Bučovičtí výtečníci pravidelně zúčastňují.
PhDr. Jiří Setinský, Muzeum Bučovice